Bez trénovaného mozku už se na trhu práce neudržíte

Bez trénovaného mozku už se na trhu práce neudržíte

Proč se dnes na vzdělávání klade všude ve světě takový důraz?

Protože svět se vyvíjí rychleji, trh práce je dynamičtější, mění se požadavky a člověk – pracovní síla – musí držet krok, aby byl konkurenceschopný. Je potřeba, aby se neustále vzdělával. Jsou nové technologie, nové postupy, výroba.

Už si nevystačí s tím, že se vyučí v nějakém oboru a v 18 letech nastoupí do firmy, ve které zůstane natrvalo. Dnes, i kdyby se to podařilo a zůstal v jednom povolání, se musí dále vzdělávat. Kariéra je však různorodá a už žáci se musí ve školách připravit, že se jim po celý život může měnit.

Jaké jsou možnosti doplňovat si v dospělosti vzdělání?

Může to začínat neformálním vzděláváním – kurzy a rekvalifikacemi. Ale mohou nastoupit i do formálního vzdělávání, tzn. tradičně do školy. Mohou využít různých distančních nebo dálkových forem a rozšiřovat nebo zvyšovat svou kvalifikaci. Třetí cesta je informální – během každodenního života vstřebáváte nějaké nové informace, jak se co dělá, odkoukáváte nové věci a postupy. I to je celoživotní učení.

Jaký je o vzdělávání v dospělosti zájem?

Ve vzdělávání dospělých trošku za Evropou zaostáváme. Ale určitě je to jen otázka času, protože zaměstnavatelé stále více požadují široce kvalifikované síly, chtějí mít zaměstnance flexibilní a připravené na změny.

Jaký typ lidí se chce v dospělosti vzdělávat?

Je to široké spektrum. Nabízí se, že to jsou dlouhodobě nezaměstnaní a ti, co mají nízké vzdělání. Důležitou skupinou jsou mladí lidé, kteří nedokončili studium, kteří opustili střední školu v druhém třetím ročníku s cílem pracovat a osamostatnit se. Po pěti letech ale pochopí, že bez vzdělání to nepůjde, protože nemají praxi a nic neumějí.

Chtějí školu nějakým způsobem dokončit nebo se ptají, jak alespoň získat nějaké osvědčení, protože se přece jen něco naučili. Dlouhodobě nezaměstnaní zase chtějí radikálně měnit svou situaci. Matky na rodičovské chtějí využít času na dovolené a zkoušejí různé dovednostní kurzy, zaměřené třeba na různé sociální kompetence, práci na počítači, jazyky… Někdy to jsou i udržovací kurzy, aby žena neztratila určité dovednosti. Motivy jsou různé.

Které zaměření je nejvíce v kurzu?

Angličtinu a pracovat s počítačem se lidé učí už na základní škole, takže tyhle disciplíny nejsou tak žhavé. Nejvíce záleží na potřebách a odhodlání každého jednotlivce. Většinou se zájem vztahuje k odborné kvalifikaci, aby se člověk mohl prokázat certifikátem, že něco umí, ať už jde o řemesla, nebo intelektuálnější povolání.

Jak moc pomůže maturita?

Dneska už se prodává na pracovním trhu člověk, který něco umí, něco společnosti přinese a má to přidanou hodnotu. Může jít o pracovní zkušenosti nebo umí nějaký jazyk navíc, nebo to jsou nějaké dovednosti v IT. Maturitu má dnes většina mladých, naopak v řemeslech maturita vliv nehraje. Tam jde o odbornost a praxi, nějaké know-how. Pokud byl člověk v zahraničí a přinese do společnosti nové zkušenosti, tak je to vždy vítaný bonus.

Část vzdělávání v dospělosti probíhá dobrovolně, část povinně pod tlakem zaměstnavatele. Která forma je účinnější?

Vždycky to pramení z vnitřní motivace. Dobrým hnacím motorem je, když člověk ví, co chce, proč to chce dělat, ani ho to nemusí bavit. Pak je jedno, jestli se rozhodl sám, nebo ho někdo „tlačil“. Sice se říká, že když si nějaký kurz zaplatíte, tak vás to donutí jej dokončit, ale není to úplně pravda. Nejdůležitější je motivace. Pokud nebudete přesvědčený, dřív nebo později můžete klidně skončit.

Co lidi od dalšího vzdělávání odrazuje?

Když má člověk motiv, překoná všechny bariéry. Problém je ale vtěsnat novou aktivitu do běžného života. Máte práci, rodinu, nějaké koníčky a další závazky a do toho ještě studium? Většinou lidé podcení náročnost studia, neumějí plánovat a pracovat se svým časem. Například se neučí hned od počátku a najednou zjistí, že už objem učiva nezvládnou.

Druhá věc je, že přecení své schopnosti. Přihlásí se např. do maturitního studia, přitom ze školy jsou už dávno pryč a jejich mozek dlouhou dobu spal a není natrénovaný. Oni pak zjistí, že se třeba už neumějí učit. Pak se navíc za tu svoji nedostatečnost malinko stydí místo toho, aby šli do toho čelem hned při prvních náznacích problémů.

O pololetí pak ze školy zmizí, pak to třeba zkusí za rok znova. Mám pár takových klientů, kteří to zkoušejí znovu a znovu a dělají stále stejné chyby. Je ale nutné tyto lidi podporovat a ukázat jim novou cestu. Sami si pomoci neumějí.

Na kolik kurzy vyjdou a jak je lze vyhledat?

Kurzy jsou různě drahé, záleží na tématu a na tom, jak je kurz náročný i co do materiálu. Cena je však pro mé klienty velmi častým problémem. Většinou přesahuje jejich možnosti. Pokud jsou v evidenci Úřadu práce, pak jim to může hradit stát. Ale když pracují a mají malý plat nebo finanční závazky, tak si to prostě nemohou dovolit. Pak se raději rozhodnou nastoupit do školy, byť by kurz byl i z hlediska času mnohem efektivnější. Ve škole jsou sice také nějaké náklady, např. na pomůcky, rozhodně to vyjde levněji než kurz, nebo je to alespoň lépe rozloženo v čase.

Ovšem každé vzdělávání musí někam směřovat a mít jasný záměr. Mám i klienta, který prošel pěti rekvalifikacemi, ale práci stejně nenašel. V tomto smyslu se pořád podceňuje kariérové poradenství a výchova k řízení svého života. Hlavně ti starší jsou trochu zvyklí, že jim někdo řekne, co mají dělat. Takhle to ale nefunguje. On sám musí vědět, proč něco chce a jak moc to chce. A k tomu pomáhá kariérové poradenství.

Jak se na dospělé žáky tváří učitelé?

Je to velmi náročná a odlišná práce než s mladými žáky. Dospělí lidé jsou specifická skupina, jsou to různí lidé s různými zkušenostmi, takže je náročné to sladit k oboustranné spokojenosti, která povede k dobrým výsledkům. Na druhou stranu mám i poznatky, že si lidé stěžují, jak s nimi učitelé jednají. Ne že by jim např. tykali, ale nelíbí se jim přístup, který označují jako kantorsky tvrdý, nepřístupný. Oni pak říkají, že už jsou tátové, něco si odžili a tohle je ponižující. Pak se pochopitelně chuť na vzdělávání trochu vytrácí.

Jaký byl zájem škol o zřizování center celoživotního vzdělávání?

Některé školy jsou velice aktivní, uvědomují si, že jde o vzájemnou pomoc. Vzdělávají se pro práci s dospělými, ale jde např. i o marketing – školy jsou nějak nastavené a najednou se musí starat i o vztah s veřejností, musí udělat nabídku, učí se spoustu nových věcí za pochodu. Zaslouží si náš obdiv.

Co by stát mohl pro posílení vzdělanosti udělat?

Podpory státu a rozšiřování vzdělávacích příležitostí není nikdy dost, ale dnes má každý občan poměrně dobré možnosti, jak se dále vzdělávat. Podle mého názoru spíše chybějí služby pro dospělé v rámci kariérového poradenství.

Když se občan rozhodne, že se sebou něco musí udělat – chce změnit svůj život, najít si dobrou práci, zvýšit kvalifikaci – pak se nemá kam obrátit. Úřady práce v tomto smyslu úplně nefungují, jejich úkol je dostat člověka co nejrychleji zpět na pracovní trh.

Ale aby se člověku někdo věnoval, aby získal informace a on mohl uchopit pevně svou kariéru do rukou, tak tyhle služby chybějí. Ideálně by mělo stačit jedno kliknutí na internetu a měl by se objevit seznam poraden, kam by dospělý člověk mohl zajít.

Naše Centrum kariérového poradenství o tyto služby usiluje, ale pochopitelně nemůžeme obsáhnout celou republiku. Mělo by jít o lokální pracoviště. Částečně se o to snaží školy s centry celoživotního vzdělávání, kde by byla nějaká poradenská služba dostupná.